O víkendu jsme absolvovaly dva zápasy /jeden řádný, jeden přeložený/. Na takový zápas je nutné se řádně připravit, to dá rozum. V pátek na tréninku jsme se nechtěly moc unavit a dle toho také naše hra vypadala. Pozitivum byla nově příchozí Marika, jež to má v ruce a doufám, že bude chodit, neb by byla opravdu velkou posilou týmu. Nicméně já odcházela dříve, neb jsem měla v “kavárně” sraz se spolupořadateli závodu, především abychom to vyúčtovali. Nečekala jsem velkou účast, ale celkem 3 lidi je fakt málo. Přesto však příjemný pokec ve 3 a pak jen ve dvou se Sestřičkou. Dlouho jsem si s ní nepovídala a bylo to fajn. Ona s vodou, resp. latté, já s pivem a pivem :) Do toho poměrně příjemně hrál britský zpěvák, jehož jméno zjišťuji. Taková kytarovka - opravdu příjemná. Sestřička mě po dopití kávy opustila a já zůstala asi tak na 10 min osamocena. Poté přišli volejbalisté a tak jsem si jen přesedla objednala další pivko. Kecali jsme o všem možné (ale opravdu si nepamatuji o čem). Těch piv nakonec bylo 5. Krátký přesun do Guru a dva Hight society drinky a ve 3 jsem byla doma, jak na želvě.

Ráno byl sraz v 8 hod. Budík mě evidentně neprobudil… Mirra mi poté volala, což jsem považovala asi za budík a tak to jen típla. Druhý telefonát v 8.11 jsem už vzala a zjistila, že jsem měla být někde jinde a zajistila si odvoz od baráku. Během 10 min jsem byla vypravená. V autě se mi smály a já se snažila koncentrovat na svou hlavu, aby začala trochu normálně fungovat. Cesta do Zruče trvala poměrně dlouho,nicméně i po příjezdu jsem se necítila o moc lépe, rozhodně jsem nebyla připravena hrát. (již se mi nesmála jen posádka vozu, ale i další spoluhráčky). Postupně se můj stav lepšil a i když to nebyla zdaleka ideální, rozhodla jsem se, že to na hřišti zkusím. Jak to vypadalo fakt nevím, ale hrálo se mi dobře. Sluníčko pálilo a ze mě vyprchával alkohol (což opět bylo komentováno). Oba zápasy prohrané, i když hra docela ušla. Rychlá sprcha a hurá zpět.

Po příjezdu domů krátký, ale vydatný spánek. Nějaké úpravy zevnějšku, nasadit úsměv a směr oslava tetiných 50. Obrovský hlad, pití džusu s vodou, výborné jídlo. Kolem 22 hod jsem ulehala do postele a nebylo mi nejlépe. V noci jsem se budila, bylo mi vedro/zima, zle od žaludku. Ráno nebylo o moc lepší, přesto jsem se opět na 8 hod vydala na sraz, tentokrát odjezd směr Vlašim. Byla jsem přesvědčená, že je mi zle ze sobotního slunce, což mi bylo potvrzeno i spoluhráčkami (jedna trpěla hned po zápase, další v noci). Opět jsem tedy do začátku zápasu nenastoupila a jen koučovala zvenku. Po sobotním pražení na slunci, byl vítr celkem příjemný, ale zas si s tím balonem dělal, co chtěl. Lehce spálený obličej jsem si nezapomněla namazat, stejně tak jako jsem si neopomněla vzít šátek na hlavu. Takto vyzbrojena jsem nastoupila do zápasu. Soupeřky, které jsme měly hladce porazit,nás 3:0 porazily. Kde je chyba? Do dalšího zápasu jsme nastoupily s lehce pozměněnou sestavou a i přes především psychické potíže různých hráček, které ovlivňují bohužel psychiku celého týmu, se nám podařilo nakonec 3:2 vyhrát! Naše první jarní vítězství, alespoň něco.

Po návratu chvilku relax, pak si k mamince dojít pro jídlo a okružní cestou zpět. Jak jsem předpokládala, potkala jsem v nedalekém restauračním zařízení, koho jsem chtěla, takže ještě řešení zápasu a všeho s E. Shodly jsem se na ideální sestavě příští sezony, řekly si, že když to neutrénujeme my, tak to nikdo neudělá a že to tedy zas zkusíme. Pak jsme řešily její chlapi a moje pití a bylo mi řečeno, že chlastám, protože se nudím. No asi na tom něco bude. Jsem rozhodnutá si naplno užívat života a když nemám ty chlapy, tak chlastám. Není to ideální, ale co se dá dělat. Je to nuda nebo to má jiný důvod?

Dnes jsem si přečetla jeden ten příšerný ženský článek s názvem “Proč hodní muži nejsou sexy a co se s tím dá dělat”

Zdroj: idnes.cz , ve kterém se mimo jiné píše “Je opravdu těžké radit mužům, jak uspokojit ženu, když my samy to nevíme. Tvrdíme, že chceme, aby nám náš partner každý den do ouška šeptal, jak moc nás miluje, jak nám to sluší, co pro něj znamenáme. Říkáme, že chceme dostávat dárky, chceme časté romantické večeře a postel posypanou plátky orchidejí. Jakmile se však všechna naše přání vyplní, začne to být pěkná nuda.”

Neříkám, že já se svou nerozhodností, vím co chci…. Ale výše popsané vím, že nechci. Samozřejmě chci, aby mi partner někdy řekl, že mě miluje, ale myslím, že to může dát najevo i jinak a rozhodně to nepotřebuji každý den. Ano, je hezké když mi to občas bude slušet, ale opět to nemusí vyslovit nahlas - naopak, když mu to uvidím jen na očích tak je to mnohem víc. Vědět, co pro něj znamenám? To se hodí, ale až asi po nějaké době toho vztahu… Dárky jsou pěkné, obzvláště, když je to nečekané… A ta romantika? Ano, každý chce zažít nějaký romantický moment, ale i tady platí méně může být více… Večeře při svíčkách, postel orchidejí to je trochu extrém, takový nečekaný piknik uprostřed přírody může být mnohem víc. A taky vím, že nechci hodného, protože s ním ta nuda asi nastane a já se nudit nechci. Raději obětuji veškerou romantiku, řeči apod., když mě rozesměje a nebudu se nudit. Tak teď už jen toho chlapa najít… to je ten zásadní problém. Proč někam nemůžu vyvěsit požadavky a oni by se sami hlásili? :D

A to kolem? Rezignovala jsem… uvědomuji si, že je to jednodušší řešení, které může mít dlouhodobé následky (a pravděpodobně už to následky zanechalo, s čímž se musím nějak vyrovnat a doufat, že to tak hrozné nebude a vše jednou půjde hladce - “Naděje nutí trosečníka…”). Možná jsem měla volit ještě nějakou alternativní medicínu a být trpělivá, ale asi na to teď nemám. Chci si užívat a nic neřešit. Takže si zas každý večer zobnu prášek a bude!

Tak to mám za sebou… Když jsme začátkem února dohadovali datum závodu, řekli jsme si, že 22.4. bude hezky,tak to bude vhodný den. A opravdu to tak vyšlo :) celý tento týden jsem řešila, co ještě není, co chybí a měla jsem pocit, že se nic neděje a mělo by se dít. Po mailu a skypu jsem někoho stále otravovala, aby mi pomáhali rozhodovat nějaké věci, plánovat, dořešovat… Na poslední chvíli jsme řešili tisk lístků pohádek, diplomů, upomínkový lístků.

Do toho v sobotu začínala jarní část letošní volejbalové sezony… v pátek jsme se tak s holkama sešly poprvé na venkovních kurtech (pouklidily šatnu) a zkoušely jsme předvádět hraní volejbalu, což bylo celkem náročné v tom, co na hřišti bylo vidět najít volejbal. Pro jistotu jsme se pak šli ještě soustředit od baru… chvilku poseděly, popoly a kolem 2 hod hurá domu… Samozřejmě se nám nikomu ráno nechtělo vstávat. Cesta do Roztok byla opravdu zajímavá, každé auto jelo jinou cestou a každé si udělalo trochu delší výlet než vlastně musely :) ale nakonec jsme dorazily na místo zápasu všichni (i když s drobným zpožděním). Naše hra vypadala překvapivě docela dobře. Opravdu jsem z toho byla překvapená… snad nám to vydrží a budem se zlepšovat :)

Hned po návratu jsem jela připravit věci do klubovny, vyznačit trasu, připravit a dořešit, co se dá… Pak na domu na vesnici - připravit vysílačky, nažehlit kroj, vyřídit asi 10 telefonátů a moc sms, kolem půl desáté se přejíst česnekovými topinkami s tatarákem, sepsat si scénáře, dořešit ještě další maličkosti a někdy kolem 1 ráno konečně usnout. V noci se neustále budit, kontrolovat kolik je hodin, dělat si poznámky momentálních nápadů… Budíček v 6:15, o čtvrt hodiny později konečně vstát, rychlá hygiena, obléknout se, nanosit všechny připravené věci do auta, vyjet, zastávka v klubovně a naložit další věci, dorazit do letňáku. Začít řešit, připravovat, instruovat. Uteklo to pak všechno hrozně rychle, vystřídalo se tam několik lidí, které jsem dlouho neviděla a ráda bych si s nimi popovídala, ale nebyl na to čas. Stihla jsem si projít i trať, což jsem fakt ráda. Všechno běželo, lehké problémy se řešily - nic závažného se nestalo… Děti se snad bavily, počasí bylo krásné. Najednou bylo konec a vyhlášení a rozchod domů. V tu chvíli jsem vypla, což bylo předčasné (jelikož se mě pak několik lidí začalo ptát, co mají dělat, s čím pomoc a já nějak nereagovala), tak jsem se zas zapla, ale bylo to peklo. Opravdu rychle jsme všechno složili, uklidili, naložili, odvezli. V 16 hod konec.

Všichni to chválili, tak snad se to líbilo… uf. Ale trochu náročné to bylo, naštěstí jsem kolem sebe měla dost šikovných lidí, na které se dalo spolehnout a i ti, kterých jsem se obávala fungovali dobře. Doufám, že se mi rychle obnoví mozková kapacita. :)

Když jsem konečně byla dovedena do Národního domu na Vinohradech (kam jsem sama neuměla trefit) mohlo všechno začít :) Chvíle nudy a pocitu zbytečnosti (tedy objednaní pizzy byl zajisté důležitý úkol) vystřídalo po zahájení prodávání lístků na tombolu. Mezitím dvě krásná předtančení - nejprv klauni. Zajímavé, vtipné, krásné. Poté tanec dvojice, která měla zavázané oči - působivé, nádherné, dojemné… prostě wow! Pak mne čekalo vydávání tomboly, což byla velice zajímavá činnost, především pozorovat různé stavy lidí, kteří si pro ni chodili. Pak Aranel v krásných šatech a smutným pohledem, občas dupající, kopající, bouchající do různých věcí… Je to těžký, já vím.

Havran, noční tram, procházkou do bytu a necelé 4 hod spánku. Hurá do práce, snažit se neusnout, předčasně z práce, abych si doma hodinku schrupla. Sprcha, probrat několik různých variant oblečení a odchod na tančení pod sítí.

Sešly jsme se předčasně, abychom si ještě projely předtančení. Lidé se pak začali scházet a my se začaly posilňovat různým pitivem, abychom to předtančení zvládly. V 22:00 přišla naše chvíle - lidé snad nadšeni a pobaveni. Další pití a pozorování zábavy. Nějak jsem nebyla naladěna na hudbu, která hrála a tak mi to přišlo spíše absurdní, že na to někdo tančí. Raději jsme se před půlnocí přesunuli - Boží oko a pak Guru. Kolem 3 ráno domů a v sobotu se konečně vyspat :) Vstala jsem někdy v 11 hod. Myslím, že vhodný závěr plesové sezony…

Zdálo by se, že plesová sezona je u konce… Mě čekají však ještě dvě akce. Dnes ples FFUK s Aranel a poté afterparty - jdu tam rovnou z práce, tak snad zas nepůjdu rovnou do práce, i když ta možnost tu je :D

Zítra 2. ročník Tančení pod sítí, včetně skvělého předtančení :) jsem na to zvědavá, snad to někdo bude natáčet.

Jinak se cítím povelikonočně líně. Běhat už jsem dlouho nebyla, musím s tím něco dělat,abych na RUPRNU něco předvedla. Momentálně stále řeším závody, které příští neděli pořádáme. Pevně věřím v počasí bez deště (vidíte, jak nenáročná jsem? Nemusí být hezky,jen aby nepršelo!). Zároveň nám příští sobotu začíná sezona. Nějak to neřeším, ale obávám se, že to bude fakt tragedie. Ale co se dá dělat. Mě to prostě nebaví, ty lidi do něčeho nutit, když se do toho musím nutit sama. Bez trenéra to nejde a trenéra nemáme. Takže to asi zabalíme a další sezonu nebudeme ani pokoušet, to je tedy můj typ.

Každopádně na dnešní ples se těším a na zítřejší tančení ještě více. Snad vše dopadne dobře :)

Myslela jsem, že to bude poklidný den, ale nějak se to zvrtlo aneb “jak vypít skoro litr rumu”.

V pátek jsem si udělala radost a nakoupila si pár nových věcí… po příjezdu z práce, jsem se doma otočila, vzala batoh a šla na volejbal. Bylo nás málo, hra nestála za nic, ale moc jsme se při tom bavily… Rozjuchaná jsem se nechala odvézt domu. Ohřála si večeři a protože jsem měla chutě, byla sama a vůbec - tak jsem si k tomu dala Božkov Spiced a colu (light samozřejmě). Rumu asi trochu víc než velký panák… Zasedla jsem k večeři, pustila tv, kterou jsem spíše jen poslouchala a napsala na fcb, že bych někam šla. Během dohadů o tom, že přeci nejsem alkoholik, abych šla sama do Zetoru (místní bar), jsem dopila skleničku a namíchala si další (s ještě více rumu). Nicméně to začínalo vypadat, že jarně naladěná E. zanechá dcerku s jejími staršími sourozenci doma a vyrazí do ulic se mnou. Rychlá sprcha, oblíknout se, ještě jednu slabší skleničku a na desátou hodinu do Egzylu. Zde již chvíli posedávali volejbalisté, ke kterým jsme se přidaly. Vyslechli jsme si historii Sokola, řešili jsme aktuální problémy našeho Sokola, jak bude vypadat slet, jak máme úžasný bazén, jak nemůžeme letos na dračí lodě, jak se musí udělat hřiště (když za 3 týdny máme zápasy), nakousli téma narozenin (E. 30 a mých 25 - kdysi jsem si řekly, že je budem slavit společně, tak nevím jestli to platí, ale mohlo by) a během těch cca dvou hodin jsem vypila 4 rumy a 2 coly. A hurá do Zetoru… jsem přesvědčená, že tam jsem měla max. další dva rumy & cola a lahev sodovky :) Mluvily jsme moc, opravdu mi chybí, jak už si s E. nejsme tak blízko jako kdysi (což je pravděpodobně dáno tím, že má dítě nebo možná i něčím jiným, nicméně to byla skvělá noc). Řešily jsme moc věcí, chlapi především… vcelku jasně si vybavuji, že z baru odcházíme a jdeme po silnici směr město a pak ???

Pak se někdy v noci budím zimou a zjišťuji, že se přikrývám jen prostěradlem (takové to natahovací :D ), tak se tedy přikryji peřinou a spím dál. “Ráno” se vzbudím a zjišťuji, že je 12:15. Ještě jednou se podívám na mobil - opravdu 12:15. Pokud chci jet tím busem domů, o kterém si myslím, že jede ve 12:45 musím trochu makat. Rychle vstávám - proč mám vedle postele kýbl? Asi jsem si myslela, že by se mi mohl hodit, ale nevyužila jsem ho. Kus od postele svlečené, naruby obrácené kalhoty. Jdu dál. V chodbě neskutečný bordel - všude moje oblečení… přijdu si docela opile. Otevírám notebook a zjišťuji, kdy jede ten bus - 12:39, sakra. Čistím si zuby, uklízím všechno oblečení, volám ségře, jestli mám něco brát. Rychle balím, co je potřeba a ve 12:31 odcházím z bytu - mohla bych to stihnout. Mám pocit, že je venku hrozně světla a beru sluneční brýle. Ještě si natočím do lahve vodu. Proč je zamčeno na dva západy a dále zaklapnuté všechny další bezpečnostní věci na dveřích??? Jdu ven, nasazuji brýle a vybíhám. Prší. Brýle mám na očích a předvádím něco jako běh… jsem vyřízená nemůžu. Začínám se obávat, že bus nestihnu. Na náměstí jsem v 12:41, takže nic. Volám ségře, ta volá bráchovi, který volá mě, že jede akorát z Prahy a vezme mě. Vypiji půltrovku vody a usedám do auta. Cítím se opile. Brácha se mi směje, že “padaj hovna se sračkama a já mám sluneční brýle”. Volá domů a baví svou manželku tím, že mám sluneční brýle. Dojedem domu. Nebyl dobrý nápad sem tak rychle jezdit. Jsem opila??? Je tu hrozně lidí - táta, jeho přítelkyně, její máma, ségra, Domča, brácha, Vítek a Bára… táta se netváří moc přívětivě (asi se nemůžu divit). Zasedají k obědu - kachna. Nejím, piju vodu a snažím se vypadat normálně. Táta už vypadá přívětivěji… občas padne rádoby vtipný komentář na mou adresu. Po obědě mi přichází krize. Začíná se mi dělat zle - asi střízlivým. Naperu do sebe šumivý aspirinek a jdu spát. Po dvou hodinách je mi výrazně lépe… něco bych snědla, ale na nic nemám chuť. Postupně se to lepší až jsem skoro v pohodě. Večer hurá k sousedům, beru kytaru a do 2 do rána hrajem a zpíváme… já jsem tedy pila jen vodu a Lemona :)

Na to kolik jsem toho vypila mi vlastně bylo docela dobře… ještě musím od E. zjistit, co jsem ji všechno říkala :)

Nejsem věřící, avšak dodržuji některé křesťanské svátky (tak jako většina naší společnosti) - Vánoce a Velikonoce. Tento týden je tzv. svatým týdnem.

K modrému (žlutému) pondělí a šedivému úterý se žádná známá tradice neváže.

Následující Škaredá (sazomentná) středa už svůj zvyk má. Pojmenována je dle toho,že se vymetaly saze z komínů a celkově se především uklízelo. I já jsem se tedy v středu pustila do rychlé úklidu pokoje. Dále se traduje. že kdo se bude tento den škaredit a mračit, bude se mračit po všechny středy v roce. Věřím, že se mi povedlo se nemračit a že se mi tak každou středu nemusíte vyhýbat :)

Včerejší Zelený čtvrtek - název je odvozen od zeleného mešního roucha, které se ten den nosí. Také v tento den “odlétají zvony do Říma” a tedy se začíná řechtat (vždycky jsem klukům záviděla,že mohou chodit řehtat a líbila se mi ta básnička, co přitom říkají!!!). Jedla se zelená strava, aby jste byli po celý rok zdraví. Tak jsem si včera dopřála Zelné pivo (13°) a špenátovou pizzu. Tak snad budu zdravá. (On na včerejší volejbal nakonec nedorazil, jak mě se ulevilo, když jsem viděla na přihlašování jeho NE s poznámkou - “dnes nee - mam anginu” - snad si dal taky něco zeleného, aby se uzdravil. Nicméně jsem byla opravdu ráda,že to nemusím řešit způsob chování. Příští čtvrtek půjdu na Aranel ples - tak se zas volejbalu vyhnu a pak už to snad bude dobry…). Několikrát mě včera napadla myšlenka, že ještě něco “zeleného” bych si mohla dát, ale odolala jsem (prostě slušňačka).

Dnes Velký pátek. Tento den byl Ježíš Kristus odsouzen, ukřižován a pohřben. Zvyků je několik… např. Lidé vstávali před východem slunce a chodili se mýt do potoka, aby byli zdraví. - chtěla jsem si před východem slunce dát alespoň sprchu, ale nějak se mi nepodařilo vstát, ale zdravá má být už po včerejším zeleném pivu a špenátu na pizze, tak to snad bude stačit. Dnes jsem se také připravila na zítřek a zakoupila si několik nových věcí - kalhoty, sukni a 3 trika stejného střihu v jiných barvách (žlutá, bílá, tmavomodrá). Přijdu si poslední dobou trochu marnivá, jak si stále něco kupuji. Je to nezvyk… ale je nutné občas obměnit šatník. A letošní jarní/letní móda mi vyhovuje, tak toho musím využít! Navíc si kupuji věci o velikost menší, než je většina, co teď mám! Takže je to vlastně úplně v pořádku, že si něco kupuji :)

Zítra Bílá sobota. Název Bílé soboty může být odvozen od bílého roucha novokřtěnců. Zvony se vrátily z Říma. Na Bílou sobotu se uklízelo, bílilo a připravovalo na slavné Vzkříšení (připravovali se sváteční pokrmy, pekly se mazance i velikonoční beránci, pletly se pomlázky a zdobila se vajíčka.). Lidé si oblékají na Bílou sobotu nové oblečení, aby je nepokakal beránek. Každoročně budu na Velikonoce doma, takže tam dnes či zítra jedu. Co se týče uklízení ségra naplánovala úklid jejího pokoje doma (kde mám i já plno věcí), tak že jedna tradice bude splněna. Mazance máme už upečené z jídelny (a opět výborné), vajíčka nebudeme barvit - místo nich máme již udělané perníčky, které jsou patřičně nazdobené, takže se asi pustím jen do toho beránka. A při tom všem, budu mít na sobě to nové oblečení :) Večeř předpokládám grilovačku u sousedů, zpěv a kytara - přestože asi trochu budeme mrznout.

Následuje Boží hod velikonoční - žádnou speciální tradici k tomuto dni neznám. Já se každoročně zúčastňuji ping-pong turnaje o pečené kuře (tedy v dámské kategorii). Jednou se mi ho podařilo už i vyhrát, ale jelikož hraji právě jednou za rok, tak mé výkony jsou stabilní :)

A konečně Velikonoční pondělí - uvidíme kolik letos přijde koledníků.

Uplynulý víkend jsem strávila se skautskými dětmi na základně Harasov (nedaleko Mělníka). Akci jsme měly naplánovanou dlouho dopředu, přesto se program řešil až v posledním týdnu (měla zde být zahájena hra, která bude trvat až do tábora, kde bude její vyvrcholení). Plně si uvědomuji svůj problém, ale neumím ho řešit. V našem “týmu” vedoucích jsme 4. Celkem máme i dobře rozdělené role - já organizátor, Bara kreativec a organizator, Beruš pracant, Klára iniciativec a kecal. Já jsem schopná originální náplň vymyslet, připravit, zrealizovat. Bara má dobré nápady, které občas nedotáhne do konce nebo to má příliš složité, ale nějak dokáže i dále dořešit, co je potřeba. Beruš je především pracant (nevymyslí téma, ale je schopna pak přicházet se zajímavými nápady), sama se nabízí, že vypracuje určité věci, zařídí, co nikdo jiný nechce. Klára řekne, že by se mělo něco udělat, že je potřeba toto udělat … nebo a co když nastane tahle situace?  Kreativní myšlenky nemá (vyhledá si nějaké hry na netu), něco tedy zařídí, ale nic složitého, nedotáhne věci do konce..

Myslím, že z popisu je zřejmé s kým mám problém… Asi je potřeba mít v týmu i člověka co řekne: ” co když tohle neudělají/nenajdou?” Prostě to najdou…! Položí podobnou otázku, ale řešení nemá a není schopna jej vymyslet… Nebo má za úkol něco připravit, ale nedotáhne to a stejně to pak musíme řešit všichni (resp. já). Snažím se - opravdu se snažím - na ni nebýt hnusná, ale většinou to nevydržím. Strašně mě to vytáčí. Proč se sere do organizace něčeho, když to nedotáhne? Jak se tomu mám postavit? Opravdu nevím, nechci se s ní hádat, ale nedávám to… přestanu reagovat, zhluboka dýchám a odpovídám úsečně. Do toho ona přihodí něco jako “no promiň týno, ale musíme to vyřešit” a v tu chvíli už nevím, jak to překonat… Musím se sebou něco dělat!

Každopádně zpět k výpravě. Rezignovaně jsem pak domyslela, co se mi zdálo nedotažené… jelikož byla nahlášená velká účast (22 dětí), tak jsme rozhodli, že je nutné jet zásobovacím autem, jinak dostatek potravin do chaty nedoneseme. Zapůjčila jsem si tedy maminky automobil a v pátek se vydala do Tesca na velký nákup. Koukali na mě dost divně, když jsem měla plný košík 6 bochníky chleba, 1,3kg krájeného sýra, 2 šiška salámu, 50 housek, 10 okurek atd atd… Předtím jsem od Kláry vyzvedla projektor a počítač. Po převlečení do společenských kalhot a košile jsem vyjela směr Harasov. Trochu jsem cestou bloudila a dorazila nakonec až kolem 9 hod večer. To už byli cca 30 min ostatní na místě a děti večeřeli. Vstoupila jsem do místnosti jako ředitelka UCHO Božena Krátká a ukázala dětem prezentaci s patřičným komentáře. Děti vypadali zaujatě a snad dostatečně nadšeně. Jak se ukázalo druhý den, mělo to na některé menší velký dopad a opravdu tomu uvěřili /to mě vždy tak dostane, že i když ty děti vědí, že je to vymyšlené a že jsem Božena Krátká já - jak tomu věří a řeší to :) /. V noci z pátku na sobotu děti řádily - podle mě některé skoro nespaly. Sotva jsem měla pocit, že v noci přestali řvát, probudilo mě to,jak pobíhají a řvou venku… No nic. V sobotu UCHO vstupní testy a výlet na Kokořín.  Cestou různé hry, povídání s dětmi, vítr - prohlídka hradu. Oběd na nádvoří - déšť. Přesun pod hrad do restaurace a zakoupeno 25 čajů :). Pláštěnky nasazeny a v dešti zpět na chatu.  Důležité je poznamenat, že v chatě byla opravdu velká zima, taková vlhká - topilo se třemi malými přímotopy. Takže po příchodu trochu promočení a zablácení si většina dětí chtěla zalézt do spacáku… ale to jsme je samozřejmě nenechaly. To by se jim líbilo, teď se vyspat a v noci zas řádit. Skauti (ty starší kluci) jdou na dřevo - venku svítí sluníčko. Malý začínají připravovat ingredience na večeři. Kolem 18 hod stále vaříme večeři. Děti se zabavují sami všichni nacpáni do jednoho pokoje - raději nevědět, co tam dělají. 19.00 začíná sněžit a je hotová večeře. Poté si zahrajem pár her a děti nadšeně odcházejí spát - jsou potichu a rychle usínají. My začínáme řešit témata, která jsme měli vypsána k řešení, ale nepodaří se nám k ničemu dospět a tak raději taky usínáme. Ráno vstáváme v 7.30, budíme spící děti, snídáme, uklízíme balíme. Venku svítí sluníčko, poté začíná sněžit. V 10 hod opouštíme základnu. Já si jedu autem navštívit mělnického kamaráda, holky jdou s dětmi na vlak a pak druhý vlak. V 13.26 se s nimi potkávám na boleslavském nádraží… Výprava hodnocena pozitivně. Důležitý závěr pro mě z toho je, že budu vést skauty (tedy mít s nimi pravidelně schůzky ve středu od 17hod). Jsem zvědavá, jak to s nimi půjde.

Ještě jsem sem asi nepoznamenala, že jsem si udělala velkou radost. Koupila jsem si XBOX :) takže teď , když mám trochu času (a vzhledem k hnus počasí) hraju, kdy to jde. Moc mě to baví a asi brzy koupím další hry…!

V úterý jarní posezení v petřínské zahradě s Aranel… Co je “ono” prostě nevíme! Každopádně já už netruchlím…alespoň se o to snažím! Jen se dnes opravdu obávám toho, že půjde na volejbal - nemám asi úplně vyřešené, jak se k němu chovat… tak teď co 5 min koukám na přihlašování, jestli tam dá ANO nebo NE. Doufám v ne!

Po dlouhém nočním facebook rozhovoru, jsme dospěli k tomu, že muži jsou ješitní sobci a že bychom chtěli být slepice, protože takové holky to mají mnohem jednoduší.  Samozřejmě, že tam nastávají různé možnosti, ale prostě to je jednodušší. Většina holek ze základky, které nedosahovali výborných studijních výsledků, poté si udělali nějaký učňák či lehčí střední školu, mají dnes manžela a děti. Je jich opravdu několik a věřím, že jsou šťastné. A nechápejte mě nějak špatně, já proti nim nic nemám, každý je nějaký a já je beru takové jaké jsou. Ano nemám si s nimi asi o čem moc povídat, máme jiné světy, ale rozhodně jimi neopovrhuji. Možná jim trochu závidím!

“Ptz to jsou slepičky, co nic neumí, nedělají, nestarají se. Chlap má pocit, že je pán tvorstva, ptž všechno stojí na něm, všechno je podle něj. On si může dělat co chce a ona čeká doma (neběhá nikde po kurtech, neangažuje se v různých organizacích, nebuduju kariéru..) Jenomže přijde okamžik, kdy ho to přestane bavit. Kdy ho nebaví, že všechno je v jeho režii, že celý vztah stojí na něm. A ptž si čas organizuje podle svého, zorganizuje si tam nějakou milenku. A teď nastvává otázka, jestli se jen pobaví a pošle ji dál.. Nebo jestli se zamiluje. A pokud se zamiluje, jak z toho ven. A “slepička” to  nebude vědět. A pokud ano, bude mlčet. Jenže tím, že ji bude zahýbat, nebude trávit doma tolik času, ona si někoho najde.. Nebo mu pak  jen bude nadavat, ze ji opustil a ze je hrozna chudinka…Ale on ji možná neopustí, protože někdy se ti chlapi bojí o své děti. Ješitnost, že by je vychovával někdo jiný. Že je neuvidí denně, i když jen spící v posteli. Protože muži většinou neopouštějí rodiny, většinou to nevydrží manželka a pošle ho do háje, když mu na nevěru přijde po několikáté. Jestli je něco drží ve vztahu s manželkou, se kterou jsou částečně nešťastní, tak jsou to děti. Jsou líní něco řešit. Vystupovat z rodiny, být za zlého. Bojí se, aby je děti neodsoudili. Neměli nějakého tátu víc rádi, ptž ten by na ně měl třeba více času…”

— takto jsme došli k názoru, že jsou to ješitní sobci. Ale bez nich to nejde! Takže chceme jednoho ješitného sobečka, který bude ještě trochu hajzl, protože hodný chlap nás nebaví. A my se chceme bavit! A chceme muže s názorem (a ne názorem podobným jako jeho matka)!

Máme příliš velké nároky?

Stydím se, červenám a kaji se

7:53 - právě jsem přišla domu

Stydím se, červenám a kaji se

Bylo mi vysvětleno, že po rozchodu (nezáleží kdo ho vyvolal) první týden truchlí ona a on slaví, pak je 14 dní “volno” a poté začne 14 dní truchlit on a ona slavit…

Stydím se, červenám a kaji se

Forma truchlení není naštěstí dána…

Stydím se, červenám a kaji se

…